fakta o protiraketové obraně

Projev prezidenta Bushe ke studentům a profesorskému sboru Vysoké školy národní obrany

Fort Lesley J. McNair, Washington, D.C., 1. května 2001

PREZIDENT: Děkuji, pane ministře. Rád vás zde vidím, stejně jako se rád setkávám i s ministrem zahraničí Powellem, svou poradkyní v otázkách národní bezpečnosti Condi Riceovou, místopředsedou sboru náčelníků štábů generálem Myersem, jakož i s admirálem Clarkem a generálem Ryanem. Ze všeho nejvíc bych ale chtěl poděkovat admirálu Gaffneyovi a studentům Vysoké školy národní obrany, díky jejichž pozvání se mi dostalo příležitosti zde vystoupit.

Tato škola je již téměř století jedním z nejdůležitějších středisek studia a myšlení o otázkách národní bezpečnosti Spojených států. Studovali tu někteří z nejvýznačnějších velitelů našich ozbrojených sil, za něž můžeme jmenovat například Dwighta Eisenhowera či Colina Powella. Přednášeli zde někteří z největších amerických státníků, jako byl například George Kennan. Dnes tuto hrdou tradici dál rozvíjíte vy, budoucí generálové, admirálové a další specialisté na otázky národní bezpečnosti, kteří budete společně zajišťovat intelektuální potenciál pro naplnění našich strategických záměrů.

Byl bych rád, kdybychom si zde připomněli zcela jinou dobu. Před třiceti lety byl svět naprosto jiný, neboť žil ve znamení rivality mezi USA a SSSR. Sovětský svaz byl naším zcela jasným a nepokrytým nepřítelem, protože jeho zbraně představovaly obrovské nebezpečí pro naši část světa, kde vládla svoboda a demokracie. Tento zásadní rozdíl symbolizovala zeď, která dělila Berlín.

Naším nejvyšším ideálem zůstával a také i dnes nadále zůstává princip svobody každého jednotlivce. Vše, co tehdy druhá strana činila, bylo podřízeno zájmu vybudovat obrovskou komunistickou říši. Totalitní režim držel za železnou oponou v zajetí značnou část Evropy.

My jsme mu oprávněně nedůvěřovali. Naše hluboké rozpory se projevovaly nebezpečnou vojensky konfrontační politikou, v jejímž důsledku na sebe obě strany mířily tisícovkami jaderných zbraní připravených kdykoli k okamžitému odpálení. Národní bezpečnost Spojených států i Sovětského svazu vycházela z pochmurné filozofie, že ani jedna ze stran své jaderné zbraně proti nepříteli nepoužije, protože by to automaticky vedlo ke zničení obou protivníků.

Šli jsme dokonce tak daleko, že roku 1972 jsme tyto vztahy kodifikovali ve smlouvě o protiraketové obraně. Tato smlouva známá jako ABM vycházela z doktríny, že své přežití zajistíme nejlépe tak, že obě strany zůstanou nechráněné před jaderným útokem. Nebezpečí takového útoku byla zcela reálné. Velitelství našich strategických vzdušných sil disponovalo letounem se vzdušným velitelským stanovištěm s kódovým označením Dalekohled. Tento letoun byl nepřetržitě ve vzduchu, připraven okamžitě zareagovat v případě, že by prezident strategickým silám nařídil zaútočit proti stanoveným cílům svými jadernými zbraňovými prostředky.

Sovětský svaz tehdy v srdci Evropy, konkrétně v Polsku, Československu, Maďarsku a východním Německu disponoval vojenskými jednotkami o celkové síle asi 1,5 milionu mužů, takže naše jaderné zbraně sloužily nejen k odstrašení jaderného útoku ze strany Sovětského svazu, ale i k odvrácení útoku konvenčních vojenských sil a posunutí železné opony dál do nitra dosud svobodných částí Evropy a Asie.

V tehdejším světě jadernými zbraněmi disponovalo jen několik málo dalších zemí, z nichž většinu tvořili naši zodpovědní spojenci jako Británie a Francie. Spojené státy sice s nelibostí nesly skutečnost, že se počet států disponujících zbraněmi hromadného ničení rozšiřuje, avšak tyto vzdálené země pro nás nepředstavovaly reálné nebezpečí.

Dnešní svět je ale zcela rozdílný. Železná opona již neexistuje, a rovněž ani Sovětský svaz. Dnešní Rusko totiž není tím, co byl kdysi SSSR. Není podřízené komunistické ideologii a má voleného prezidenta. Dnešní Rusko nám není nepřítelem, ale považujeme ho za zemi, která má obrovskou příležitost prosadit se na mezinárodním poli jako veskrze demokratický stát, ve kterém vládne klid a mír a který žije v míru i s ostatními. Zhroucení železné opony mělo za následek, že Polsko, Maďarsko a Česká republika jsou svobodné země, které se spolu se znovusjednoceným Německem staly našimi spojenci v rámci Severoatlantického obranného společenství.

Přesto přese všechno je ale dnešní svět stále nebezpečný, protože situace je méně jistá a méně předvídatelná. Jadernými zbraněmi disponuje větší počet států, další se je snaží získat. Mnohé z těchto států mají chemické a bakteriologické zbraně a některé již vyvinuly příslušnou raketovou techniku umožňující zasahovat zbraněmi hromadného ničení cíle na dálku a za vysoké rychlosti. A některé z těchto států tuto techniku poskytují i jiným zemím v různých částech světa.

Nejhorší problém je, že na seznamu těchto zemí jsou i některé, jež patří k nejnezodpovědnějším státům na světě. Oproti dobám studené války nejnaléhavější nebezpečí dneška už nepředstavují tisícovky balistických střel v rukou Sovětů, ale jen omezený počet řízených střel v rukou těch zemí, pro něž je teror a vyděračství součástí státní politiky. Chtějí získat zbraně hromadného ničení, aby mohly zastrašovat své sousedy a znemožňovat USA a dalším zodpovědným státům pomáhat svým spojencům a přátelům ve strategických částech světa.

Když v roce 1990 Saddám Husajn vtrhl do Kuvajtu, spojil svět síly, aby ho zahnal zpátky. Mezinárodní společenství by ale bylo ve zcela jiné situaci, kdyby ho byl Saddám Husajn schopen vydírat jadernými zbraněmi. Podobně jako jeho, i některé z dnešních tyranů stravuje strašlivá nenávist. Je to nenávist vůči nám, našim přátelům, našim hodnotám, naší demokracii, svobodě a občanským právům. Na životech jejich vlastních občanů jim nezáleží. A v takovém světě jsou odstrašující prostředky z dob studené války nedostatečné.

Abychom byli schopni zachovat mír a ochraňovat své občany i spojence a přátele, musíme usilovat o takovou bezpečnost, která bude spočívat na širším základě, než jen oné pochmurné premise, že jsme schopni zničit každého, kdo by chtěl zničit nás. Dnešek proto představuje důležitou příležitost, aby se svět znovu zamyslel nad tím, co dosud nedokázal, a začal hledat nové cesty, jak mír zajistit.

Dnešní svět potřebuje novou politiku, vyžaduje široce koncipovanou strategii aktivního přístupu k otázkám obrany a nešíření zbraní hromadného ničení. Musíme společně s obdobně smýšlejícími národy hledat způsoby, jak zemím, které po těchto hrůzných zbraních prahnou, znemožnit jejich získání. Spolu se spojenci a přáteli ochotnými s námi spolupracovat musíme svět chránit před zničujícími důsledky, které by pro něj použití těchto zbraní znamenalo. A společně musíme zabránit každému, kdo by chtěl o jejich použití uvažovat.

Potřebujeme nové koncepce odstrašování vycházející z připravenosti útočných i obranných sil. Odstrašování již nemůže záviset výhradně na hrozbě jaderné odvety. Posílení odstrašovací schopnosti lze dosáhnout obrannými prostředky snižujícími možnost dalšího šíření zbraní hromadného ničení.

Potřebujeme novou rámcovou koncepci posilování naší protiraketové obrany, která by nám umožnila čelit nejrůznějším hrozbám existujícím v dnešním světě. Za tímto účelem ale musíme jít nad svazující rámec smlouvy o protiraketové obraně (ABM) uzavřené již před třiceti lety. Tato smlouva už neodráží podmínky dneška, ani nás neorientuje směrem do budoucnosti, pouze uchovává stav, který platil v minulosti. Na smlouvě, která nám neumožňuje reagovat na hrozby dneška a nedovoluje nám usilovat o rozvoj techniky, která by nám dovolila účinně chránit sebe, své přátele a spojence, nemáme zájem, protože taková smlouva není v zájmu zachování světového míru.

Tento nový rámec přitom musí podněcovat další omezování jaderného arzenálu. Jaderné zbraně ale budou i nadále hrát rozhodující roli jak pro naši vlastní bezpečnost, tak pro bezpečnost našich spojenců. Pouze musíme změnit velikost, složení a charakter těchto jaderných sil takovým způsobem, který odpovídal realitě světa po skončení studené války.

Jsem proto plně rozhodnutý dosáhnout věrohodného odstrašujícího účinku prostřednictvím co nejnižšího počtu jaderných zbraní, který ale bude plně zajišťovat potřeby naší národní bezpečnosti, a to včetně závazků, které máme vůči svým spojencům. Dal jsem si za úkol co nejrychleji počty jaderných zbraní snížit a jsem přesvědčen, že Spojené státy půjdou v tomto ohledu ostatním příkladem, aby bylo možno v co největší míře dosáhnout cílů, na nichž máme zájem, a zároveň chránit mír ve světě.

Před několika měsíci jsem ministru obrany Rumsfeldovi uložil, aby prozkoumal veškerou dostupnou techniku a způsoby instalace účinné protiraketové obrany pro plné zajištění bezpečnosti naší země, jejích sil rozmístěných v zahraničí, našich spojenců a přátel. Ministr Rumsfeld v této souvislosti probral celou řadu alternativ a novátorských přístupů.

Identifikoval krátkodobá opatření, jež by nám dovolila vybudovat prvotní kapacity umožňující obranu proti omezené hrozbě. V některých případech můžeme využít stávající techniky pozemních a námořních zařízení pro zneškodňování řízených střel v letu či po jejich návratu do atmosféry. Zároveň také chápeme, jak výhodné je ničit nepřátelské střely již v počáteční, zejména vzestupné fázi letu.

Předběžné studie přinesly některé slibné možnosti detekce a intercepce, které by tyto úkoly mohly zajistit. Ať už by se jednalo o námořní nebo vzdušné prostředky, dokázaly by tyto možnosti zajišťovat omezenou, avšak plně efektivní obranu.

Na určení konečných forem této obrany budeme ještě pracovat a zároveň se budeme zabývat zkoumáním všech dalších možností. Uvědomujeme si technické těžkosti, které to představuje, ale důvěřujeme svým schopnostem je řešit, protože na tento úkol nasadíme nejlepší mozky, které máme k dispozici.

Vyhodnotíme, která řešení jsou funkční a která ne. Uvědomujeme si, že některá fungovat nebudou. Zároveň si uvědomujeme, že na úspěších můžeme stavět dál. Až budeme připraveni, ve spolupráci s Kongresem připravíme v zájmu posílení celosvětové bezpečnosti a stability nasazení prostředků protiraketové obrany.

Již od samého počátku dávám jasně najevo, že v otázkách zvláštní důležitosti hodlám těsně spolupracovat s našimi přáteli a spojenci, jež rakety a zbraně hromadného ničení rovněž ohrožují.

Dnes vám mohu ohlásit, že vysíláme své vysoce postavené představitele do hlavních měst zemí našich evropských, asijských, australských a kanadských spojenců, aby tam projednali otázky naší společné odpovědnosti za vytvoření nového rámce, který by zajišťoval bezpečnost a stabilitu v podmínkách dnešního světa. Tito představitelé se na příslušná místa rozjedou už příští týden.

Delegace povedou tři lidé, kteří zde sedí na pódiu, totiž Rich Armitage, Paul Wolfowitz a Steve Hadley, tedy náměstek ministra zahraničí, náměstek ministerstva obrany a poradce pro otázky národní bezpečnosti. Jejich cesty budou součástí průběžného procesu konzultací, na kterém se bude podílet mnoho lidí a na mnoha úrovních včetně ministrů naší vlády.

Budou to skutečné konzultace. Rozhodně nepůjde o to, že bychom svým přátelům a spojencům předkládali už hotová rozhodnutí. Naopak, těšíme se na jejich názory a vezmeme je v potaz.

Půjde nám o jejich přínos k řešení všech otázek souvisejících s novými strategickými podmínkami. Budeme se také zajímat o názory dalších zainteresovaných států včetně Číny a Ruska, protože právě Rusko a Spojené státy by měly společně usilovat o vytvoření nové základny míru a stability ve světě jednadvacátého století. Měli bychom odvrhnout svazující podmínky smlouvy ABM živící vztahy založené na nedůvěře a vzájemné zranitelnosti. Tato smlouva ignoruje zásadní průlomy, k nimž v oblasti techniky za posledních 30 let došlo, a znemožňuje nám prozkoumat všechny možnosti obrany proti nebezpečím, jež ohrožují naši zemi, naše spojence a další státy.

Proto bychom měli společně usilovat o nahrazení této smlouvy novým rámcem, který by nám umožnil se čistým a jasným způsobem odpoutat od minulosti a zejména od nepříznivého dědictví studené války. Tento nový kooperativní vztah by se neměl ohlížet zpátky, ale měl by hledět k budoucnosti, k níž bychom měli vzhlížet s důvěrou a neměli bychom ji chápat jako něco, co nás ohrožuje. Tyto rozhovory by se měly vést ve znamení otevřenosti, vzájemné důvěry a skutečné spolupráce, a to včetně oblasti protiraketové obrany. Měly by se stát prostředkem sdílení informací, jež by měly umožnit každému národu zkvalitnit své prostředky včasného varování a schopnosti bránit své obyvatelstvo a území. A jednoho dne možná budeme schopni spolupracovat dokonce při společné obraně.

Chci dokončit transformaci našich vztahů tak, aby již nevyplývaly z rovnováhy strachu z jaderných prostředků, ale ze společné odpovědnosti a ze společných zájmů. S Ruskem můžeme mít v některých oblastech různé názory, ale nejsme a nesmíme být strategickými protivníky. Před Ruskem i před Amerikou stojí nová nebezpečí ohrožující jejich bezpečnost. Společně můžeme dnešní nebezpečí řešit a společně můžeme sledovat dnešní možnosti. Můžeme zkoumat techniky, jež nám mohou všem zaručit větší bezpečnost.

Je čas pro novou vizi budoucnosti, pro nový způsob myšlení, pro odvahu vést. Dalekohled už svět nesleduje nepřetržitě, čtyřiadvacet hodin denně. My všichni se musíme začít dívat na svět novým, realistickým způsobem a zajistit tak mír pro další generace.

Bůh nám v tomto úkolu žehnej. (Potlesk)