Americko-evropská aliance

R. Nicholas Burns
Náměstek ministryně zahraničí pro politické záležitosti
Atlantická rada Spojených států
Washington, D.C.
21. února 2007

Fred Kempe: Buďte vítáni. Jmenuji se Fred Kempe a jsem prezidentem a hlavním manažerem Atlantické rady. Ještě jednou dobrý večer vám všem. Vím, že byl na silnicích velký provoz, takže vám děkuji, že jste to zvládli.

Je mým velkým potěšením představit nejlepšího řečníka, který zahájí novou sérii přednášek o globálním vedení organizovanou Atlantickou radou, která bude významná pro americké a evropské a případně i jiné přední politiky, kteří mají za úkol činit nejsložitější rozhodnutí naší doby, která je poznamenána vážnými změnami. O tom ostatně uslyšíme mnohem víc za pár minut od našeho řečníka.

Musím též s potěšením říci, že je mezi vámi mnoho lidí, kteří zastávají podobně významná místa, mnozí z nich jsou členy Atlantické rady, takže bych obzvlášť rád také pozdravil ředitele z Atlantické rady.

Dovolte mi také osobně poděkovat bývalému Generálnímu právnímu zástupci amerického ministerstva financí Davidu Aufhauserovi, který je v současné době Generálním právním zástupcem pro americké státy v UBS a on i UBS nezištně tuto sérii přednášek podporují.

Velvyslanec R. Nicholas Burns je podle mého názoru jedním z nejvýznamnějších amerických strategických mozků. A také je náměstkem ministryně zahraničí Spojených států pro politické záležitosti. Je třetím nejvyšším činitelem na ministerstvu zahraničí. Znamená to také, že má na starosti americkou politiku ve všech oblastech světa. To zkrátka znamená, že se zabýváš mnoha záležitostmi, které, jak by se zdálo, přesahují rámec americko-evropských vztahů, ale já si myslím, že zde dnes řekneš, že tomu tak vůbec není. Ve skutečnosti spočívá americko-evropská budoucnost na řešení globálních problémů a my si na to budeme muset zvyknout.

Po Tvém úvodním proslovu dáme prostor otázkám a odpovědím a je toho opravdu hodně, čím se můžeme zabývat. Jen v rychlosti namátkou:

Vladimír Putin – a mnozí z nás, někteří z nás zde přítomných ho v Mnichově slyšeli – ostře kritizoval americkou politiku. Dále pak ruský velitel raketových sil řekl, že Polsko a Česká republika budou na seznamu cílů, takže tady máme k diskusi několi ruských otázek.

Vypršel další termín na řešení íránského jaderného problému a programu a Teherán vysílá signály vzdoru a kompromisu. To je oblast, ve které Spojené státy a Evropa úzce spolupracují.

Do popředí se dostávají otázky kosovské nezávislosti.

Afghánistán je považován za prubířský kámen aliance a mnozí si dělají starosti o úrovni spojeneckého politického závazku v této zemi.

To je pouze krátký začátek velmi dlouhého seznamu, za který vy všichni svým způsobem zodpovídáte nebo na vás ona zodpovědnost leží především.

Nicka jsem velmi dobře poznal v Bruselu, kde jsem působil jako redaktor Wall Street Journal Europe a on tam byl velvyslancem při NATO v době, kdy aliance byla v krizi, se kterou jste se obratně a ledově klidně – člověk by řekl, pro Tebe tak typicky – ledově klidně vypořádával. U Tebe se vždy těžké úkoly zdály být jednoduché a přitom vůbec nebyly, a já jsem si vždy myslel, že by to mohlo být proto, že jsi byl vždy fanouškem Boston Red Sox, který lidi školí v řešení těžkých problémů. (smích)

Bylo mi tedy potěšením Tě, Nicku, takto představit a teď máš slovo Ty. Nick Burns, náměstek ministryně zahraničí Spojených států pro politické záležitosti. (potlesk)

Náměstek Burns: Děkuji Ti, Frede, velice Ti děkuji. Dobrý večer, dámy a pánové. Rád jsem mezi vás dnes přišel a jsem zase rád zde v Atlantické radě především s dobrými přáteli jako je David Atchison a vy všichni, kdo jste hráli velkou roli při formování této rady a jejím dlouholetém fungování.

Ve Fredu Kempovi jste si vybrali dobrou osobu. Asi 20 let byl skvělým reportérem a korespondentem Wall Street Journal Europe a byl jedním z hlavních proponentů, především v době transatlantické krize v letech 2002 a 2003, kteří vyzývali k trpělivosti a k pohledu do budoucnosti. Měl jsem velkou radost, když byl Fred jmenován do této funkce. Velice Atlantickou radu podporuji. Takže gratuluji vám všem, kdo jste měli tu prozíravost a vybrali jste si takového člověka jako je on, a děkuji vám velice, že jste dnes večer přišli a i přes velký provoz ve Washingtonu jste to stihli včas.

Chci vám řící, jak si na ministerstvu zahraničí vážíme práce, kterou v Atlantické radě děláte. Potřebujeme nevládní instituce, které podporují angažovanost Ameriky ve světě, a tato instituce to činí už velice dlouho.

Také se samozřejmě musíme letos soustředit na rozvíjející se roli Ameriky v Evropě a měnící se agendu – vlastně bych řekl úplnou transformaci americko-evropské agendy v posledních letech. A rád bych se zaměřil na dvě důležité události v našich vztazích s Evropou, které jsou, myslím, trochu podceňované naším tiskem a našimi pozorovateli.

Za prvé, Spojené státy se v posledních několika letech velmi snažily upevnit partnerství s Evropou a myslím, že v tomto úsilí byly úspěšné. V letech 2002 a 2003 jsem byl velvyslancem u NATO, bylo to ve velmi složité době, kdy jsme měli velké spory v našich transatlantických vztazích o tom, zda mají Spojené státy jít do Iráku. Byly spory o tom, jakou roli mají Spojené státy a evropské země hrát v boji proti terorismu v globálním měřítku. A možná i spory o povaze aliance a zda by země měly jednat nezávisle na této alianci nebo ne. Byly to velmi vážné a hluboké spory. Mnoho z nás se jich účastnilo.

Ale za poslední dva roky od té doby se nám s velkým úsilím podařilo upevnit alianci NATO, upevnit naše partnerství s evropskými zeměmi a myslím, že mohu dnes s velkou důvěrou říci, a myslím, že většina evropských diplomatů taktéž, že tato aliance je znovu spojena.

Francie je naším hlavním partnerem při řešení krize v Libanonu, kde se snažíme bránit demokraticky zvolenou vládu premiéra Siniora. Německo, Francie a Spojené království jsou našimi hlavními partnery v naší snaze zabránit Íránu, aby se stal jadernou mocností.

Evropa a Amerika jsou dvě části světa, které říkají, že Balkán by konečně měl být schopen dosáhnout výsledků, jež se mu nepodařily v počátku let devadesátých – to je mír, stabilita, jednota a včlenění do Evropy, která je jednotná, svobodná a mírumilovná, abych citoval slova našeho 41. prezidenta, George Herberta Walkera Bushe. Je čas, aby lidé v Kosovu věděli, jakou budou mít budoucnost. Je čas, aby se lidé v Bosně a Hercegovině mohli vzchopit, jít za hranice Daytonských dohod a vybudovat moderní ústavní stát, a v tom je Evropa naším velkým partnerem.

A tak si myslím, že jsme byli úspěšní, jak Evropané tak i Američané v tom, že jsme se vrátili k alianci a k pevnému transatlantickému vztahu, který je pro nás Američany a naši úlohu ve světě tak důležitý.

Za druhé nastal v evropsko-amerických vztazích velice dramatický a nepopiratelný posun, snad nejdůležitější za posledních sto let, a já si myslím, že jeho dosah asi bude pociťovat příští generace. Totiž že politika Spojených států vůči Evropě už není o Evropě. Je o zbytku světa. A aliance mezi Evropou a USA už není o rozdělení v Evropě, jak tomu zajisté bylo v průběhu 20. století, ale je o tom, co musíme společně dělat, abychom byli efektivní a účinní ve světě ve všech regionech.

Když to vezmeme tímto způsobem, tak v době mezi dubnem 1917, kdy Woodrow Wilson nasadil milión amerických vojáků do Belgie a Francie, aby pomohli vyhrát první světovou válku – mezi tímto datem a dubnem, květnem a červnem 1999, kdy prezident Clinton spolu s našimi spojenci v NATO zachránil milión kosovských Albánců před Miloševičovou etnickou čistkou, byla politika Spojených států soustředěna na Evropu. Byla soustředěna na rozdělení Evropy, na dvě světové války, ve kterých jsme museli bojovat, na studenou válku, ve které se účastnila celá jedna generace amerických vojáků. A zeptáte-li se jakéhokoli amerického diplomata – jakéhokoli člena Atlantické rady --, jaká oblast světa byla za posledních padesát nebo šedesát let pro americké národní zájmy nejdůležitější, je to určitě Evropa. Byla epicentrem amerického globálního a strategického myšlení. Proto jsme v Evropě rozmístili milióny mladých mužů v době od jara 1944 do dnešní doby a samozřejmě v roce 1989, 1990 a 1991, kdy se východoevropané osvobodili od komunismu a kdy se rozpadl Sovětský svaz. Proto bylo vytvořeno NATO a dnes, kdy je Evropa téměř sjednocená, svobodná a žije v míru, se může naše evropská politika poprvé zaměřit na to, co mohou Spojené státy a Evropa dělat společně v globálním měřítku.

Z jiného pohledu: Evropané zažili téměř jedno tisícíletí vnitřního dělení, nejednoty a válek mezi sebou. A to, že dokázali vytvořit Evropu, která je sjednocená, žijící v míru a stabilitě, je skutečně velkým počinem ve světové historii – přinejmenším v moderní historii. Je to jejich úspěch.

My Američané jsme byli jejich nepostradatelným partnerem, především v minulém století. A v tomto smyslu si myslím, že my v Americe můžeme s jistým uspokojením hledět na naši celou zahraničně politickou historii trvající 230 let a říci, že to, co jsme společně s Evropany dokázali od první světové války dodnes, bylo jednou z  velkých kapitol americké zahraniční politiky.

Spolu s Evropou jsme vytvořili jeden demokratický prostor, který je v dějinách moderního světa jedinečný a který definuje naše obě politické kultury, naše politické filozofie a rovněž  určuje, kdo jsme my jako dva kontinenty. Je to neobyčejný úspěch a je společný –svobodný svět v demokratickém prostoru v Severní Americe a v západní a východní Evropě.

A dnes, kdy jsme tento svobodný svět vytvořili, je v našem vlastním zájmu – a tady si myslím, že se dostáváme k určujícímu rysu moderní americké diplomacie --, ale také odpovědností naší a Evropanů se zamyslet nad tím, co můžeme udělat, abychom  se podíleli na společné globální strategii. Toto se již delší dobu vyvíjí, ale jak Evropané tak i my Američané jsme zatím nedokázali upřesnit, jaká tato globální strategie bude.

Takže já si myslím, že toto je ta nejdůležitější a nejvýznamnější změna ve vztazích Ameriky s Evropou. Zahrnuje veškerou agendu našich vztahů s Evropskou unií, co by mělo NATO dělat, jak by mělo fungovat ve světě a především, co budeme dělat s většími zeměmi západní Evropy – Spojeným královstvím, Německem, Francií a teď určitě i s Polskem. Tato agenda definuje naše bilaterální vztahy s těmito zeměmi.

Chtěl jsem toto všechno na úvod řící, protože si myslím, že tato změna je důležitá pro nás všechny jako Američany. Stále to znamená, že Amerika se musí ve světě angažovat, že nemůžeme hledat útěchu v izolacionismu, jak jsme tak často v naší historii dělali, a určitě nemůžeme hledat útěchu v unilateralismu, který by vedl k selhání naší zahraniční politiky v globalizovaném světě, ve kterém potřebujeme přátele a spojence, kteří budou úspěšně čelit všem problémům, které stojí před námi.

Budete-li se mnou souhlasit, že toto je ta velká změna, která se za posledních 10 nebo 15 let udála, ale teprve nyní je zřejmá především těm z nás, kdo pracujeme ve vládě a kdo se zabýváme bilaterálními a multilaterálními vztahy, pak si položme otázku, jaké jsou specifické úkoly pro Evropu a Ameriku v roce 2007 a v letech dalších?

Rozdělil bych tento problém do dvou oblastí. Za prvé, zbývá ještě v Evropě dokončit práci, aby mohla být naplněnna tato fantastická příležitost, kterou naše generace zažívá, že Evropa bude skutečně jednotná, žijící v míru a stabilitě. Zbývá ještě jedna část Evropy, ve které nebyla naplněna tato vize, a to je Balkán.

Za druhé, jaká je globální agenda, na které by mělo NATO, Spojené státy a Evropská unie ve světě spolupracovat?

Zmíním se o obou těchto oblastech: Letošní rok bude ve znamení transformace a změny na Balkáně. Letos bude určen konečný statut Kosova. Uplynulo už téměř osm let od doby, kdy prezident Clinton, premiér Blair a další se rozhodli zasáhnout proti etnickým čistkám vůči kosovskýmh Albáncům, aby tyto lidi zachránili, a aby odrazili již podruhé v onom desetiletí srbská vojska vedená Slobodanem Miloševičem. To se nám povedlo a Kosováci teď již téměř osm let čekají, co se s nimi stane. Budou žít v nezávislé zemi? Budou i nadále patřit do velkého Srbska, srbského státu? Odpověď dostanou asi za čtyři nebo pět týdnů, kdy vyjednavač OSN, prezident Martti Ahtisaari, oznámí Radě bezpečnosti výsledek svých jednání mezi Bělehradem a Prištinou.

Spojené státy podporují prezidenta Ahtisaariho. Byli jsme v čele mezinárodních snah o uspořádání těchto vyjednávání. Myslím, že asi v polovině nebo na konci března proběhne v OSN tvrdá debata o budoucnosti Kosova, a my doufáme, že ona budoucnost bude mírová, že dojde ke klidnému přechodu k lepší budoucnosti pro lid této provincie.

Musíme se ještě pokusit umlčet síly iredentismu a násilí, které se bohužel jako nit táhnou současným balkánským politickým životem. Někteří Srbové stále věří, že Srbové by se měli sjednotit – Srbové v Srbsku, v Kosovu a v Bosně – a nemůžeme připustit, aby se tento druh irredentismu, který byl tak destruktivní v době rozpadu Jugoslávie před 10 až 15 lety, znovu stal politickou silou na Balkáně.

Daytonské dohody byly jedinečným tvůrčím nástrojem, který na podzim 1995 zastavil válku. Ale nyní po téměř 12 letech už nemohou pro lid Bosny Hercegoviny fungovat jako způsob existence na dalších 10 let. Lidé v regionu budou muset najít způsob, jak Daytonské dohody zmodernizovat, aby se Bosna Hercegovina stala z ústavního, právního a politického hlediska moderním státem.

Tyto dva cíle spolu s dalším, začlenit Chorvatsko, Albánii a Makedonii v roce 2008 nebo 2009 do NATO, by měly směrovat naše úsilí k tomu, aby se Balkán začlenil do společenství Evropské unie a NATO a aby se konečně prolomily institucionální a národní bariéry, které zpomalily pokrok na Balkáně ve srovnání se střední Evropou, a dát jim budoucnost v NATO a Evropské unii, která by zajistila pro balkánské národy stejné výhody, které požívají západo- a středoevropané od konce komunismu před 15, 16 lety. To je pro Evropu důležitá priorita. Je to také důležitá priorita pro Spojené státy.

Druhou vnitroevropskou otázkou, která je samozřejmě součástí naší současné agendy, je, co dělat s Ruskem, jak se chovat k modernímu Rusku, jak se stát partnerem Ruska, ale také jak chránit NATO a Evropskou unii a země střední Evropy před jakýmkoli možným budoucím nebezpečím.

Všichni jste slyšeli nebo viděli pozoruhodný projev, který prezident Putin přednesl před dvěma týdny na konferenci Wehrkunde v Mnichově. Viděli jste to neobyčejně nemoudré vyjádření ruského generálního štábu o tom, že namíří rakety na Českou republiku a Polsko, protože tyto země vyjednávají se Spojenými státy o poskytnutí lokality v rámci smlouvy o protiraketové obraně.

Naše odpověď je, že potřebujeme hledat vyvážený vztah s Ruskem. Musíme si uvědomit, co v našem vztahu s Ruskem funguje, ale také musíme dát jasně najevo, kde s ruským vedením nesouhlasíme  -- ať už je to ohledně nedostatku demokracie v Rusku, klesající  úspěch demokratů v ruském politickém spektru, nebo, jak si myslíme, pokusech Ruska chovat se povýšenecky ke svým sousedům, nebo jedná-li se o nedávnou reakci Ruska na náš pokus zřídit v Evropě moderní systém protiraketové obrany, který samozřejmě není namířen proti samotným Rusům, ale oproti hrozbám vycházejícím z Íránu a jiných zemí jižně od Ruska.

Vyvážený obraz rusko-amerických vztahů by měl odrážet následující skutečnosti. To, že Rusko je naším nejsilnějším partnerem na světě pokud se týká dvou hlavních problémů, kterým v globálním měřítku čelíme – naší schopnosti bránit se proti hrozbě terorismu a naší schopnosti odvrátit země od toho, aby se staly jadernými mocnostmi. Pokud se týče prvního problému, Rusku bylo obětí terorismu, Spojené státy byly obětí terorismu a my jsme dosáhli takového stupně spolupráce s Rusy v rámci zpravodajské a protiteroristické činnosti, která je vskutku životně důležitá pro to, abychom mohli úspěšně čelit teroristickým skupinám na celém světě.

Co se týče druhého problému, Rusové se s námi podílejí na šestistranných rozhovorech se Severní Koreou. Viděli jste, jaký jsme měli minulý týden úspěch. Rusové jsou naším dobrým partnerem při debatách v Radě bezpečnosti o Íránu a těsně před Vánoci v prosinci 2006 také přispěli k úspěšnému přijetí rezoluce Rady bezpečnosti uložit sankce proti Íránu podle kapitoly VII. Rusko zastává názor, že země by měly být zodpovědnými hospodáři svého štěpného materiálu a jaderných hlavic. Takže v těchto dvou důležitých ohledech se globální zájmy Spojených států docela dobře shodují a protínají s Ruskou Federací.

Ale v jiných oblastech vidíme, že Rusové a naše vláda – možná další vlády v západní Evropě – si nerozumíme.

My si myslíme, že Gruzie by měla mít právo si svou budoucnost určit sama. Myslíme si, že Gruzie by měla mít právo v budoucnu usilovat o členství nebo přidružení v mezinárodních organizacích jako je  NATO, rozhodne-li se tak a pokud samozřejmě někdy v budoucnu splní požadavky na členství v NATO.

Myslíme si, že Moldávie by měla dostat příležitost překonat vnitřní rozdělení, která ji drží v zaostalosti od rozpadu Sovětského svazu v prosinci 1991.
Znepokojuje nás nedostatek demokracie v samotném Rusku, slábnoucí úspěch těch, kdo usilují o demokracii v Rusku.

Takže vím, že prezident Putin kritizoval před světovým fórem zahraniční politiku Spojených států. Víme velice přesně, v jakých oblastech s Ruskou Federací nesouhlasíme a musíme tak činit –definovat tímto způsobem moderní vztahy, být upřímný o tom, co funduje a poděkovat Ruské Federaci, když se nám podaří společně dosáhnout úspěchu, ať už je to v oblasti boje proti terorismu nebo proti zbrojení, ale musíme být stejně upřímní, když si v našich vztazích nerozumíme, pak těmto nedorozuměním čelit – a my veřejně nesouhlasíme s Rusy, když dělají věci, které vůbec nejsou v našem zájmu a jdou proti zájmům našich přátel v Evropě. Do budoucna je tento vztah samozřejmě důležitý.

Rusko bude muset vzít na vědomí, že NATO bude existovat i nadále. NATO se bude rozšiřovat. Budeme i nadále přibírat do NATO nové členy. A síla NATO bude založena na naší společné vůli a schopnosti prezentovat NATO jako sílu usilující o mír a stabilitu, jak se to třeba děje v jeho misi v Afghánistánu. Rusko musí pochopit, že NATO není a od roku 1989, 90 a 91 nebylo zaměřeno proti Rusku, naopak je jedinečnou jednotící silou za mír a stabilitu v samotné Evropě.

Rozšíření NATO, jak jste se mohli dočíst v komentáři Rona Asmuse a Grega Craiga ve včerejším Washington Post, přineslo za posledních 15 let mnoho pozitivních výhod Evropanům, ale i Američanům, takže si myslíme, že poslání NATO musí být do budoucna silné.

Před pěti lety jsme v Itálii pozvali Rusko do partnerství NATO-Rusko. Zčásti toto partnerství funguje, ale bohužel někdy chybí strategická angažovanost. To bylo zjevné v ruské reakci na náš plán umístit velice malý počet protiraket v Polsku a radarové zařízení v České republice, abychom vytvořili kapacitu, která by odstrašila vynořující se hrozbu z Íránu a jiných blízkovýchodních zemí, které čelí všechny evropské země a Spojené státy.

Když si pomyslíme, že v dnešní době člen ruského generálního štábu pohrozí dvěma členským zemím NATO, protože se opovážily zvažovat jednání o této smlouvě s námi, je to opravdu docela neuvěřitelné. Ministryně Riceová dnes v Berlíně na otázku o této záležitosti řekla, „Bylo velmi nemoudré tento názor vyslovit a my doufáme, že si to Rusové v budoucnu dvakrát rozmyslí, než takové vyjádření pronesou.“

Takže tyto dvě otázky – vztahy s Ruskem a naše snaha upevnit pokrok na Balkánu – jsou úkoly, které ještě Evropanům a Američanům zbývají splnit, aby byl vytvořen sjednocený demokratický prostor, což je pro nás oba strategickým cílem do budoucna.

Máme také společnou globální agendu a já bych pouze vyjmenoval pět problémů, které Spojené státy a Evropa řeší v globálním měřítku v rámci integrovaného přístupu ke světu v roce 2007 a v letech dalších. Těchto pět problémů zahrnuje nejdůležitější priority Spojených států a myslím, že jsou v současné době ústředním bodem transatlantického vztahu.
První velká výzva je, abychom byli úspěšní v Afghánistánu. Je to společný americký a evropský podnik – pomáhat afghánské vládě, afghánskému lidu a sousedům Afghánistánu jako je Pákistán a Indie, aby úspěšně odrazili taktické útoky Talibánu a Al Kajdy. Dále je to humanitární pomoc lidu Afghánistánu a pomoc při obnově země, která musela žít před americkou intervencí v říjnu 2001 pod nadvládou takového režimu 25 let.

Spojené státy mají v Afghánistánu 27 tisíc vojáků. Ministr Gates řekl, že v zemi budeme udržovat početně silné vojsko. Požádali jsme právě Kongres o 11,6 miliard dolarů na americkou vojenskou a ekonomickou pomoc Afghánistánu na další dva roky. Je to neobyčejně velký obnos, uvážíme-li, že za posledních pět let jsme na Aghánistán vynaložili celkem 14 miliard dolarů. To ukazuje, že Spojené státy jsou zde zaangažovány na dlouhou dobu a že věříme, že budeme úspěšní v Afghánistánu, ale bude to stát obrovské úsilí. Takové úsilí musí přijít i od Evropanů. Musíme být schopni obnovit infrastrukturu Adghánistánu. Musíme vidět, že Evropané jsou ochotni vyslat své vojáky do bojových situací.

NATO si v současné době prošlo jakousi existenční krizí. Vojska Spojených států, Holandska, Kanady, Británie, Estonska a Rumunska jsou nasazena v provinciích Kandaharu, Oruzganu, Helmandu a Paktii. Ale většina dalších spojeneckých sil NATO je nasazena na západě a na severu. Když nastannou boje, jak se již stalo v září proti Talibánu, kdy potřebujeme posily taktických zbraní, je povinností spojeneckých sil NATO tuto podporu poskytnout. To se v září nestalo. Příliš mnoho našich spojenců říká, že jsou ochotni mít posádky v severní a západní části země, které jsou relativně klidné, ale nejsou ochotni se přesunout na jih, kde mohutná síla Talibánu překračuje hranice a kde také Al Kajda zaangažovává americké, afghánské a další výše jmenované síly NATO. Ze strany Evropanů by se tato snaha měla projevit.  Potřebujeme v Afghánistánu více evropských vojáků, více evropských peněz na obnovu země a jsme absolutně přesvědčeni, že tento druh soudržné, silné a jednotné západní podpory pomůže afghánské vládě, aby se úkolu obnovy úspěšně zhostila.

Podle našeho mínění nepředstavuje Talibán strategickou hrozbu pro afghánskou vládu, ale ohrožuje provincie Kandahár, Helmand, Oruzgan a Paktiu. Ohrožuje dívky, které se snaží dostat se do školy a zastrašuje je, aby do školy nechodily. Vraždí místní politické vůdce. Proti tomu bojujeme spolu s afghánskými silami. Máme na to kapacitu, ale Evropa se k nám musí přidat a to také zaznělo na obou posledních vrcholných schůzkách NATO, kterých se zúčastnila ministryně Riceová a ministr Gates. To je tedy první náročný úkol k řešení v našich vztazích.

Druhým takovým úkolem je vytvořit jednotné americko-evropské síly, které by mohly vyřešit navzájem související problémy na Blízkém východě. Číslo jedna je nesmírně těžký problém, který máme v Iráku.

Číslo dvě je náš společný zájem přesvědčit, přemluvit, sankcionovat íránskou vládu, aby nevyvíjela snahu stát se jadernou mocností a nejdominantnějším státem v regionu, což je zjevně ambicí prezidenta Mahmuda Ahmadinežáda.

Za třetí, ochránit demokraticky zvolenou vládu premiéra Siniora v Libanonu před osou Hizbuláh, Sýrie a Írán, kteří chtějí destabilizovat tuto vládu a odstranit premiára Siniora a místo něj dosadit vládu Hizbuláhu.

A za čtvrté, podpořit úsilí ministryně Riceové, o kterém tento týden hovořila v Jeruzalémě, totiž napomoci pokroku v jednáních mezi Izraelem a palestinským vedením, o který se téměř 60 let všechny americké vlády snaží, o nastolení konečného míru mezi Izraelem a Palestinci a vytvořit palestinský stát, který dle názoru Spojených států je nezbytný pro mír a stabilitu na Blízkém východě.

Toto jsou čtyři krize, se kterými se musíme vypořádat. Potřebujeme politickou a ekonomickou podporu Evropy pro řešení každé z těchto krizí a Evropané jsou ve všech zapojeni. Potřebujeme však takový stupeň jednoty a soudržnosti v našem přístupu, abychom dosáhli co nejefektivnějšího řešení.

Jako kariérní diplomat přemýšlím nadstranicky. Ať dopadnou naše volby v roce 2008 jakkoli, příští americká vláda bude muset tyto čtyři problémy řešit, tak jak je řešili poslední dva prezidenti, Bush a Clinton.  To je druhý náročný úkol k řešení v americko-evropských vztazích.

A třetím úkolem je řešení nepřeberného množství problémů, ale také příležitostí pro Evropu a Spojené státy v Africe. To je pro oba z nás, Evropu i USA, novou oblastí spolupráce. A já si upřímně myslím, že to je jedna z nejvítanějších změn v americkém národně bezpečnostním myšlení.

V letech 1997 až 2005 jsem byl v Evropě, sloužil jsem tam s některými z vás, a když jsem se vrátil, největší změna, kterou jsem pozoroval v myšlení naší vlády ohledně celého světa byla, že teď přemýšlíme o Africe jako o oblasti národně bezpečnostního zájmu. Africké země a Africká unie jsou našimi bezpečnostními partnery a jsou naším důležitým zájmem. A proto jsme podpořili globální program podpory boje proti HIV/AIDS v hodnotě 15 miliard dolarů, který je především zaměřen na 10 afrických zemí. Proto jsme v posledních pěti letech zečtyřnásobili rozvojovou pomoc Africe. Proto teď bereme Africkou unii v Addis Abebě jako regionálního činitele, který je nesmírně důležitý, chceme-li být úspěšní v Súdánu, v Darfúru nebo v Somálsku nebo při řešení dalších problémů na tomto kontinentě.

Právě proto by měly Evropa a Amerika přemýšlet o strategickém angažování s Nigérií a Jižní Afrikou, Ugandou, Keňou, Tanzánií, Senegalem a Kongem, jakožto důležitými zeměmi na kontinentu. Jsou to naši národně bezpečnostní partneři. A tak ať už se jedná o prevenci nemocí, prevenci HIV/AIDS, odstranění chudoby nebo řešení konfliktů mají Evropa a Amerika společný zájem pomoci Afričanům tyto problémy překonat, protože tyto problémy mají dlouhodobý dopad především na Evropu, ale také na Spojené státy.

Také bych řekl na adresu naší africké agendy, že máme dvě krátkodobé priority. Můžeme využít velice překvapující ale i velice účinné ofenzívy etiopské armády za cílem vypudit radikální islamisty z Mogadišu a odstranit je z vlády v Somálsku. V několika příštích týdnech přijdou do Somálska africké regionální mírové síly a následovat je budou mírové síly OSN. Zrovna včera jsme v Radě bezpečnosti odhlasovali vyslání těchto sil OSN, aby zajistily dlouhodobou stabilitu lidu Somálska, která jí byla odpírána po 20 let.

Za druhé: můžeme společně s Evropou úspěšně politicky ovlivnit súdánskou vládu a přesvědčit ji, že je třeba přítomnosti spojených mírových sil Africké unie a OSN v Darfúru k tomu, aby byla učiněna přítrž probíhající genocidě. A tato genocida pokračuje. Každý týden dostáváme zprávy o přepadeních, znásilněních a zabíjení obyvatel Darfúru Janjaweedy jakož i zvěsti o tom, že se na těchto zvěrstvech někdy podílí samotná vláda Súdánu. Společně s Evropou máme příležitost na súdánskou vládu působit a musíme tak činit v následujících měsících rozhodně a rychle. Takže si myslím, že Afrika je pro Spojené státy a Evropu třetím problémem a příležitostí.

Za čtvrté: podpora OSN. Ocitnete-li se kdekoli na světě, v jakékoli oblasti nebo zemi, hrají tam Spojené národy v mnoha případech hlavní roli, v některých zemích dokonce nepostradatelnou roli. A bude na nejbohatších přispěvatelích do systému OSN, na stálých členech Rady bezpečnosti, aby stály v čele pomoci generálnímu tajemníkovi OSN Ban Ki-Munovi při jeho úsilí rekonstruovat OSN a posílit jeho schopnosti být efektivní v mírových operacích.

Právě jsme hovořili o Africe. Ať už je to v Kongu nebo Sierra Leone nebo Pobřeží slonoviny, Súdánu nebo Somálsku, všude lidé vyzývají OSN, aby bylo účinným nástrojem mezinárodního mírového úsilí. A k tomu, abyste v tomto úsilí byli úspěšní, potřebujete vycvičené vojáky. Potřebujete finance, výcvik, logistickou podporu, leteckou podporu, podporu vzdušného zásobování, a to většinou všechno přichází ze zemí NATO, z evropských a severoamerických zemí NATO. Takže společné úsilí Evropy a Ameriky podpořit to, co se generální tajemník Ban Ki-Mun snaží dělat, aby přebudoval mírové síly OSN a vytvořil z OSN vedoucí nástroj mezinárodní společnosti ve světě, jak to i musí být, je zajisté pro Spojené státy priorita. Vím, že tomu tak je i pro evropské země, které vždy oddaně OSN podporovaly.

A konečně za páté chci říci, že americko-evropská agenda se nakonec v příští generaci soustředí na otázku: můžeme se společně angažovat a produktivně pracovat na velkých multilaterálních problémech, které nám vytváří náš věk globalizace? Pakliže příští světová agenda nebude tradiční problematikou války a míru, ale bude multilaterální problematikou globálních klimatických změn a mezinárodních zločineckých kartelů a mezinárodních drogových kartelů, obchodu se ženami a dětmi, globálního terorismu spolu schemickými, biologickými a jadernými zpraněmi – jsou-li tedy toto největší globální problémy, kterým budeme čelit jak na národním tak i na mezinárodním poli, pak potřebujeme společnou americkou a evropskou strategii, která bude efektivně těmto problémům čelit.

Na globalizaci je jedna pozitivní stránka – neuvěřitelný, mnohonásobný efekt informačního věku na odtsraňování lidské chudoby, jak to vidíme v Indii a Číně, dále schopnost předcházet nemocem a vypořádávat se s globálními postiženími jako je pandemie HIV/AIDS. Je zde pozitivní stránka v naší schopnosti být úspěšní, ale temnou stránkou jsou problémy jako jsou globální klimatické změny, terorismus a drogy. A ať jsme zemí jakkoli silnou, Německo, Spojené státy, Španělsko, Francie nebo Itálie, žádný z nás nemůže bojovat s těmito problémy sám, určitě ne Spojené státy americké.

Takže to znamená, že my Američané se musíme znovu angažovat ve světě a oslovit problémy ostatního světa. Z mých cest do Brazílie a Argentiny před dvěma týdny a na Blízký východ ještě dva týdny před tím je mi jasné, že toto je agenda celosvětová. Při diskusích o své politické budoucnosti jsou toto témata, o kterých národy hovoří ve svých parlamentech a ve svých novinách. Amerika musí být součástí této celosvětové agendy. Musíme ji vést a naším nepostradatelným partnerem budou evropské země, protože mají kapacitu a vizi, jak se spolu s námi s těmito problémy vypořádat a do budoucna je překonat. A chci říci, že toto bude jednou z největších výzev nejen pro rok 2007, ale na dalších 10, 15 nebo 20 let. Můžeme být multilaterálně efektivní? A můžeme my, Američané, si uvědomit, že tato multilaterální agenda je americkou agendou, ale také agendou, kde musíme jednat v souladu s Evropany, chceme-li být úspěšní?

V kontextu toho všeho je tato doba pro naše oba kontinenty vzrušující. Je to doba nadějná, ohlédneme-li se za posledních 20 let, kolik jsme toho dokázali. Jsem velmi hrdý, že se podílím na společné práci s našimi evropskými partnery při řešení všech těchto problémů, a jsem velmi rád, že mám podporu Freda a Davida a vás všech, kdo jste toho tolik udělali pro Atlantickou radu, že máme tuto instituci, která nám pomáhá naši agendu definovat, posunovat ji kupředu a získat nezbytnou podporu v naší společnosti, takže můžeme spolu s Evropou dosáhnout úspěchu. Myslím, že jsme nastolili novou éru americko-evropských vztahů, která je velmi slibná, ale také na které závisí úspěch nebo neúspěch.

Děkuji vám za pozornost.